Založení 1. školy tradiční čínské medicíny – TČM^®

Plánování takovéto cesty však vyžadovalo mnohaměsíční předstih a řadu předstupňů. První bylo oznámení v práci, přičemž jste dostali papír s pěti kolonkami, kde bylo nutno získat razítko a podpis pěti činovníků. Tuším, že tam bylo místo pro souhlas vedoucího pracoviště a snad i jeho nadřízeného, dále ROH, SSM, KSČ a to přesto, že jsem měla co do činění pouze s ROH a to hodně vzácně. Příslušní úředníci často nebyli na svém pracovišti nebo neměli příslušná razítka, případně podmiňovali svůj souhlas dalšími prohlášeními, jež bylo nutno ověřit atd. Práce na několik měsíců. Teprve poté bylo možno žádat o tzv. výjezdní doložku a odpuštění devizového příslibu, neboť pokud vás zvali příbuzní, pak vám stát nemusel dávat žádné valuty. Ty jste si museli sehnat sami a v té době to jinak než na černém trhu ani nešlo. To opět trvalo nějaký čas. Teprve s výjezdní doložkou jste se mohli dostavit na příslušná velvyslanectví se žádostí o víza.

Nejlevnější bylo cestovat vlakem a v noci, takže jsem potřebovala tranzit přes Německo a samozřejmě vízum do Francie. Tam jsem totiž měla vícero známých emigrantů, ke kterým mě to táhlo nejvíce. Jedna země opět jeden měsíc než vám dala příslušné vízum, samozřejmě s předpokladem, že pas už dávno máte. Pak teprve bylo možno jít na nádraží a zakoupit jízdenku, jejíž vystavení ale opět trvalo další měsíc. Tak se tedy stalo, že jsem sice stihla získat jízdenku tam, ale nestihlo se vystavení jízdenky nazpět. Měli mi ji poslat na adresu příslušného kamaráda od pera, francouzského lékaře Daniela Sattlera.

Sladký byl pobyt ve Francii i návštěva přátel, leč pobyt pomalu končil a jízdenka nikde. V té době jsem ještě netušila, že dotyčný lékař je členem UEMCT – Evropské university TČM a ta jednou za pět let pořádá seminář, na který si každý platící student může zadarmo přivést kamaráda. Kamarád mi tuto možnost nabídl a já s nadšením souhlasila. Daniel mi zároveň nabídl přespání v jeho stodole, což mi nečinilo obtíže, neb jsem cestovala se spacákem i karimatkou včetně konzerv a knackebrotů. Můj luxusní plat v té době totiž činil necelých tři tisíce Kčs měsíčně, s čímž si bylo možno ve Francii zakoupit tak pár slušných obědů, ale už nic víc.

Setkání s kamarádem od pera bylo bouřlivé, neboť jsme se do té doby nikdy neviděli, ale naštěstí jsme si hned padli do noty kvůli společným zájmům i dopisování v minulosti. Ze stodoly se vyklubala luxusní hacienda i s postelí, peřinami a sociálním zázemím, takže žádné seno! Vzhledem k tomu, že už byl říjen, to bylo velmi příjemné.

Ředitele UEMTC pana Michela Picarda jsem totiž obléhala tak dlouho, až mi dal své slovo, že přijedou do Prahy a budou zde vyučovat.

Počátkem listopadu 1987 jsem se vrátila z Francie s obdivem k čínské medicíně, což jsem sdílela se všemi ochotnými naslouchat a hlavně s Míšou Lidickou, zakladatelkou dětské akupunktury v Československu a mou nejbližší kamarádkou.

Začala poměrně intenzivní korespondence trvající dva roky, na kterou zpočátku nikdo neodpovídal, a pokud, tak sporadicky a vyhýbavě. Rozumějte, francouzština je řeč diplomatická, dopisy musíte prokládat uctivými výrazy, kterými jsem samozřejmě nešetřila. Nicméně postupem doby se můj tón zostřoval, jak narůstalo mé rozhořčení. Hlavní námitka ze strany UEMTC byla totiž politická, vyjadřovali obavu z komunistické policie a marně jsem jim vyvracela představy, že v Praze budou sledováni nebo vyslýcháni či dokonce vězněni. Konečně došlo v roce 1989 k pádu režimu a mé prosby byly vyslyšeny.

V srpnu 1990 přijel pan Picard do Prahy na dojednání podrobností. 

V té době jsem pracovala v Motole (jako sekundární lékař), kde sídlila dnes 2. LF a tím pádem i přednáškové sály. Koruna v té době nebyla směnitelná a budiž čest francouzským lektorům, že byli ochotni jezdit nám přednášet bez běžného honoráře. Tuto situaci jsme kompenzovali nejlepšími dostupnými hotely, všeobecnou péčí a vozením po památkách, včetně darů českých zemí, broušeným sklem, keramikou, nejrůznějším kuchyňským vybavením a podle toho, co který lektor zrovna potřeboval a co jsme mu viděli na očích, že by mu udělalo radost.